Vysoká škola chemicko-technologická v Praze vydala obsáhlou publikaci Osobní knihovna Mikoláše Alše. Její autoři - Blanka Vorlíčková, Richard Khel a Romana Wilhelmina Crane - provedli soupis osobní knihovny slavného českého malíře žijícího v letech 1852 až 1913.
V šedesátých letech 20. století jeho knihovnu zdědil Památník národního písemnictví. Sbírka obsahuje 987 svazků, množství je dáno tím, že u Alšů platilo, co přiznala jeho manželka Marie (též a častěji Maryna): „Kdyby u nás na nic nebylo, na knihy vždycky“.
Publikace má množství barevných ilustrací a pérovek. Z pohledu města Přibyslav je zajímavý přetisk obsáhlého vyjádření přibyslavského rodáka akademika Stanislava Bechyně (1887-1973) o Alšově výtvarném veledíle. Bechyně byl od Alše mladší o 35 let.
V knize Osobní knihovna Mikoláše Alše je mimo jiné otištěna stať, kterou Stanislav Bechyně dedikoval Maryně Svobodové-Alšové, dceři Mikoláše Alše, k jejím 85. narozeninám. Text pod titulkem Technik nad odkazem Mistra Mikoláše Alše tiskem v roce 1967 vydal Kruh přátel umění Mikoláše Alše.
Doslovné znění:
„V díle Mistra Mikoláše Alše jsou stránky, které svým kouzlem zvlášť přitahují zájem lidí ze světa stavební techniky, střízlivého světa čísel, zákonů fyzikálních i mechanických. Možnost uniknout občas z jeho pout do říše citové a snové, přírody a umění, je těmto odsouzeným potřebnou ochranou před pozvolným mechanizováním až umrtvením přirozených, radostných projevů ducha. Dílo Mistra Mikoláše Alše bylo takovým útulkem starší generaci technické, jeho vrstevníkům a zůstává i těm, kteří přežili, stále blaživým útočištěm, rájem srdce. Technický pokrok je sice podmínkou pro zvyšování životní úrovně moderní společnosti, závratně se rozrůstající, ale tragické je, že se každé zlepšení vykupuje na úkor stávajících zařízení a hodnot přírodních a kulturních. A tak se od Alšova mládí změnilo, často k nepoznání, životní prostředí: krajiny, města a vesnice, lidi a vztahy mezi nimi. Co bylo tehdy radostí, pýchou a láskou, odchází vytlačováno pokrokem do nenávratna, aniž si to včas uvědomujeme, abychom se rozloučili a často ve shonu po novostech není ani chvilky k pouhému zamyšlení nebo pouhému úsměvu na rozloučenou. Mistr Mikoláš Aleš zachytil kouzelně a hluboce lidským citem vše krásné, dobré i trpké, jímž životní národní české prostředí působilo na jeho mladou duši. Zanechal nám poklad, z něhož budeme těžit úlevu před tlakem nemilosrdně jednostranné technizace i tehdy, až všechny ty pestré radosti, které jsme poznali v mládí se svými sourozenci a pod ochranou dospělých, v přírodě, v přátelství, s konvalinkou a koniklecem, se všemi čtyřnožkami a hopsáčky, ohníčky pasáčků, s lidovými slavnostmi, maškarami a poutěmi, budou jen blednoucími vzpomínkami. Ponořeni do minulosti, nad listy pohádkových Alšových špalíčků, budeme srovnávat mnohapodlažní sídliště s dřívějšími městy a vesnicemi, panelové konstrukce s útulnými domky v záplavě jarních květů, pestré plochy zoraných selských polí s jednotvárnými plochami zemědělské masové výroby. Skřivánčí píseň nad oráčem s rachotem motorů traktorů. Není ovšem možný návrat a ani prostá touha Halasova „Já se tam vrátím“ nemůže být již nikdy splněna, neboť „svět stárne a strach položen je mezi tam ty a nové.“
A tak zbývá jen tichá resignace, zvlášť hořká u těch, kteří nepropadli fanatismu technizace za každou cenu. Dílo Mikoláše Alše bude příštím technických generacím pramenem poznání i po technické stránce, jak dříve bývalo a jaké prostředí se lidu poskytovalo. Zamyšleno nad tím probudí snad i u zatvrzelých supertechniků nakonec poznání, že v zájmu skutečně kulturní pokrokovosti smí být technický pokrok uskutečňován s největší šetrností k obecnému majetku, jímž je příroda a kulturní památky, zanechané dřívějšími generacemi. Vzpomínajíce tohoto významu díla Mistra Mikoláše Alše, prosím, vzácná Maryno, abyste za něho přijala pokorné poděkování a pro sebe dík za Vaši celoživotní péči o jeho odkaz“.
Může udivit, proč právě Vysoká škola chemicko-technologická vydala soupis Alšovy knihovny, stejně jako již dříve její péči vyšly soupisy knihoven jiných významných představitelů české kultury a vědy. Že díky VŠCHT vyšel soupis knihovny nositele Nobelovy ceny za chemii Jaroslava Heyrovského je logické, u ostatních ne tak docela. Vždyť vydavatelství VŠCHT je v podstatě jediné vydavatelstvím v České republice, které se systematicky zabývá především vydáváním odborné chemické literatury.
Vedoucí vydavatelství Eva Dibuszová kronikáři města Přibyslav sdělila: „Na základě doporučení z Univerzity Karlovy se na mě obrátil autor Dr. Richard Khel. Protože vedle vydavatelství vedu i knihovnu, tak se to nĕjak stalo samo sebou a vznikla série knížek - osobních knihoven Karla Čapka, Jaroslava Ježka, Jaroslava Heyrovského a Mikoláše Alše.“
Tiskový mluvčí VŠCHT Michal Janovský do Přibyslavi napsal: „Za sebe doplním, že paní Dibuszová je energická žena, která má ráda výzvy. Zároveň naše vydavatelství není uzavřeno samo do sebe ve smyslu oborovém, ale vnímá univerzitní obec jako chytré, po vzdělání bažící publikum s širším kulturním obzorem“.
Od roku 1990 středověké náměstí v Přibyslavi nese název Bechyňovo (dříve Masarykovo a Gottwaldovo), Stanislav Bechyně se na něm v jednom nádherném domě narodil. Co napsal o trvalé potřebě jednoty techniky a přírody, platí ještě naléhavěji dnes v čase digitálních nástrojů ekonomického rozvoje a době ostrého nástupu umělé inteligence. Je zřejmé, že k tomuto poznání dospěl v mládí životem v Přibyslavi.
Ivo Havlík
Ilustrace autor a archiv
