Titulek ohlédnutí za letošní přibyslavskou památkou zesnulých, pochází od Karla Jaromíra Erbena, který v roce 1864 sebral a vydal prostonárodní české písně a říkadla. Úplná věta písně zní „Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, co do tebe sejou ty drahý semena“.
Teprve v prvním listopadovém pondělku, kdy přestalo pršet a po vytrvalém dešti se vyjasnilo, bylo na přibyslavském hřbitově lépe vidět, kolik péče lidé věnovali nedělní památce „věrně zesnulých“, jejíž synonymem je lidový výraz Dušičky. Pohřebiště se proměnilo v krásnou zahradu plnou barevných věnců a květin. Dominovaly chryzantémy, nikoli náhodou se jim říká listopadky.
Poblíž vysokého kříže uprostřed hřbitova, jemuž bylo požehnáno 16. listopadu 1834, se lidé o svátečním večeru shromáždili k modlitbě za duše zemřelých. Modlitbu vedl P. Pavel Sandtner, zazněly také zpěvy žalmů a tradiční duchovní píseň za duše zemřelých.
Ve tmě na hrobech přitom zářily svíce.
Umělecky znázorněný Ježíš Kristus na téměř dvě století starém kamenném kříži je nově pozlacen, filigránskou práci odvedl Petr Štáfl, kovář a zlatník z Uher. Letos byl také opraven památeční sloup nad společným hrobem vojínů Sedmileté války (1756 - 1763), kteří v dlouhých bitvách mezi Rakouskem a Pruskem zemřeli ve vojenské nemocnici v Přibyslavi. Nová je fasáda a žulovými kostkami byla vydlážděn podesta.
Přibyslavský hřbitov uchovává tělesné ostatky občanů všech městských částí a také blízkých obcí, z Modlíkova, Nových Dvorů, Olešenky. Samospráva nekropoli věnuje trvalou pozornost, přibyslavský krchov je nejen místem tiché paměti na zesnulé občany města, ale také galerií pod širým nebem s několika skvosty tzv. funerálního umění. Jde o hodnotné práce kameníků, sochařů a kovářů.
Text a foto: Ivo Havlík
