Tvrz v Železných Horkách, místní části městyse Havlíčkova Borová, je poprvé připomínána v roce 1397, v roce 1569 se dostala do držení pánů z Hradce a byla připojena k rozlehlému polensko-přibyslavskému panství.
Ve druhé polovině 16. století zřejmě přestala sloužit svému účelu a později byla adaptována na špýchar. Objekt je památkově chráněn a nyní došlo k rozšíření památkové ochrany o pozemek s pozůstatky opevnění. Uvádí to tisková zpráva Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Telči ze dne 8. října 2025.
„Významným charakteristickým rysem tvrze a ji obklopujícího pozemku je její poloha, která má nemalou krajinotvornou funkci a vytváří z ní pohledovou dominantu“, uvádí se mimo jiné v materiálech odůvodňujících smysl památkové ochrany. Vlastní tvrz a okolní pozemek se zbytky valů tvoří jeden kompaktní, historický a funkčně logický celek. Jedná se o výjimečnou terénní situaci, kdy jsou zachovány jak vlastní objekt tvrze, jejíž části jsou začleněny ve hmotě dnešní sýpky, tak dobře čitelné opevnění tvořené příkopem a valem. Pozoruhodná je také historická stabilita území, které bývalo vždy neplodnou půdou, nebo snad jen pastviskem, bez většího ekonomického užitku. Právě tato skutečnost, nepříznivý svažitý terén a skalní podloží pomohly zachovat tento pozemek se zbytky unikátního obranného systému až do současnosti,“ praví zdůvodnění.
Tvrz či jinak řečeno špejchar se objevuje v memoárech spisovatelky, filmové a televizní scénáristky Jaromíry Kolárové, které vydala pod názvem Divné lásky v divné době. Autorka v nich mimo jiné vzpomíná na válečné časy v Přibyslavi, Hřištích, Modlíkově a Železných Horkách.
„Jezdila jsem do Hřišť nebo do Modlíkova, obě vesnice byly u Přibyslavi, z nádraží se šlo vždycky do pěkného kopce… Vzhledem ke 'zkracování fronty' byly v protektorátu zakázány veškeré zábavy, smích byl na indexu, stejně tak divadlo i tanec. Ale venkovská mládež se nevzdávala, tančilo se ve stodolách, na špejcharech, kde se dalo... Ve špejchaře (v Železných Horkách - pozn. IH) musel být zatemněn každý vikýř, nohy zvedaly prach i osiny, byla jsem na té tancovačce jednou, a málem jsem se zadusila. Proč jsme pro takový nesmysl riskovali život, je mi dosud záhadou. Ale byla v tom zřejmě nejen touha zatancovat si, ale dokázat sám sobě, že se zákazy nedáme zdeptat a že na nás Němci prostě nemají.“
Kromě pozemku s pozůstatky opevnění tvrze v Železných Horkách byly současně za nové kulturní památky Kraje Vysočina prohlášeny rovněž zvonička v Panské Lhotě na Jihlavsku a sokolovna v Moravských Budějovicích.
Text a foto:
Ivo Havlík
